Absolventský koncert, jedna polovina k dokončení studia, je již za mnou.
Na konzervatoři, kde studuji, není snad žádný člověk, který by se na tento den netěšil. Už v prvním ročníku jsem si představovala, jaké budu mít šaty, jaký skvělý výkon podám a jak všechny ohromím. Jak budu za potlesku lidí rychle utíkat pro dárky a rozdávat je lidem, kteří mi byli oporou.
Šaty jsem si vybrala už ve druhém ročníku, celá nadšená, že je v ten důležitý den budu mít na sobě. Visely celou dobu ve skříni na ramínku a čekaly, až je vytáhnu.
Šest let uplynulo jako voda a najednou to bylo tady. Ten stres, nervy, takhle jsem se snad ještě nikdy necítila. Pozvala jsem si rodinu, přítele, přátele, a za žádnou cenu jsem to nechtěla zkazit. Chtěla jsem, aby na mě byli pyšní, jaký jsem za těch šest let udělala pokrok.
Moje peněženka měla utrpět velkou újmu po zaplacení dárečků pro mé milované a za nadcházející večeři pro jedenáct lidí. Rozhodnout, co každému koupit, dalo celkem práci. Dokonce se mi po té vší radosti z mého výkonu ještě pletla hlava a podařilo se mi prohodit dvě dárkové tašky. Ale to už předbíhám.
Ten den jsem se nechtěla nijak stresovat, ale poručit hlavě bylo velmi těžké. Vše jsem nakoupila a vše přepravila do školy. Tam už na mě čekaly šaty a střevíčky. Hned po té se mě ujala má kamarádka, aby mě pěkně namalovala. A to jsem se nezmínila, že jsem byla u kadeřnice, která mi z hlavy udělala kudrnatou paruku jak v době baroka, takže kamarádce ty kudrlinky překážely. Pak už jen chybělo rozehrát se na housle a byla jsem připravená.
Sál byl plný lidí, což pro mě byl opravdu šok, i když jsem víc jak polovinu z nich vůbec neznala. Ten večer jsem podala snad nejlepší výkon za celých šest let a opravdu jsem na sebe byla pyšná, že jsem to i přes trému a své klepající se ruce zvládla.
Po odehrání následovalo spoustu objímání, gratulací, dárečků, polibků na tvář a hlavně fotografování, abych měla na ten večer pěknou památku.
Po těch velkých gratulacích následovala večeře pro mou rodinu a profesory. Jídlo bylo opravdu výborné, vybrali jsme s mamkou dobře. Až na pár trapných chvilek ticha večeře proběhla v klidu a všem chutnalo. No, a pak už se všichni rozešli, aby mohli jít do postýlek.
Byl to opravdu nezapomenutelný večer. Tolik emocí. Tolik krásných vzpomínek bude.
Měla jsem ze sebe radost. Dokázala jsem to, co jsem si myslela, že nezvládnu. Překonala jsem se, zamakala a to stačilo. Největší radost mi však udělala má rodina, která mě přijela podpořit, a můj milující přítel, bez kterého by to nikdy nebylo ono :)
